Oko ticha

Obraz představuje pohled na zdánlivě klidné, zrcadlící se jezero obklopené zelenými a hnědými tvary, které zároveň naznačují listoví, kamenné ruiny a přírodní skalní útvary. V pravém popředí sedí lidská postava připomínající sfingu; obloha v pozadí je vyplněna temnými, zlověstnými mraky. Ernstova malba, vyznačující se strnulou, poetickou až strašidelnou citlivostí, nemá být přímá nebo doslovná, ale provokativní a sugestivní, podněcující ke zkoumání symbolů, představy a emocí uložených v lidské psychice, které ilustraci vyvolávají. Pod vlivem Freudova pojetí snů jako symbolických cest do mysli, Ernst a jeho surrealističtí kolegové zkoumali nevědomí a iracionalitu, a věřili, že potlačování lidské představivosti a podvědomých tužeb souvisí s chaosem moderního života. Obraz slouží jako zátiší z fragmentu snu a jeho strašidelná a zneklidňující obraznost naznačuje také Ernstovy vlastní zkušenosti s vyřazením a odcizením během války.