Pokoj v New Yorku

Hopper vynikal v malování lidí, kteří jsou si navzájem cizí, nenápadně a zvenčí. Představte si ho, jak zírá z tramvaje na Druhé Avenue EI, která drncá kolem osvětlených oken kamenného domu a ukládá tajemné momentové snímky domova a obchodu pro pozdější použití. Jsou to rekonstruované scény, emoce vzpomínané v klidu. V Pokoji v New Yorku, roku 1932, je noc; muž čte u kulatého stolu noviny, žena se odvrací ve své vlastní pohrouženosti a nudě a jedním prstem se dotýká klávesnice klavíru. Nejsou sladěni a jejich odstup od sebe je vylíčen v jednoduchém aktu ženy se zastíněnou tváří, která vydává tón (nebo možná jen přemýšlí o jeho zaznění), na který nezazní žádná odezva. Hopper nepochybně viděl něco podobného, ale ne přesně takového. Prostor by se nedal vyměřit podle jeho tří přesných a úmyslných červených skvrn: křesla, ženských šatů a stínidla lampy. Postavy by byly vzdálené. Na obraze jsou velcí a my jsme jim blízko, za jejich oknem. Ani na okamžik si nepředstavíte Hoppera na lešení za oknem nebo špehujícího dvojici dlouhým objektivem. A přesto obraz vyvolává potěšení, které je běžné pro pozorovatele ptáků a lidí, dívat se a být nepovšimnut; přivádí to vaše oko blízko k oknu, o několik pater výš; a to přispívá k fantasknímu tónu obrazu, jako by jste se vznášeli, zatímco muž a žena zůstávají spoutáni gravitací. Není to realismus, ale scéna je silně reálná, viněta zarámovaná v temném proscéniu okna.