Tennysonova báseň Paní ze Shalott vypráví příběh ženy prokleté tím, že musí zůstat uvnitř věže na ostrově Shalott, jenž se nachází uprostřed řeky, která teče ke Camelotu. Nikdo o ní neví, protože kvůli své kletbě nesmí věž nikdy opustit a dokonce se ani podívat z okna. Proto má ve své komnatě velké zrcadlo, v němž se odráží svět venku, a s jehož pomocí paní vyšívá tapisérii, která zachycuje krásy venkovního světa. Jak báseň pokračuje, paní si čím dál tím víc uvědomuje lásku, kterou venkovní svět oplývá. A cítí se čím dál tím víc unavená ze své osamělé existence, když říká, že "je napůl nemocná ze stínů". Když potom spatří Sira Lancelota jak jede na koni ke Camelotu, opustí paní svoji komnatu, aby se na něj mohla podívat z okna, tím je však kletba okamžitě naplněna. Její tapisérie se začne párat, zrcadlo praskne a ona pozná důsledky svého impulzivního činu. Prchá z věže, na břehu řeky najde malou loďku, tu označí svým jménem a uvolní ji z kotviště. Bohužel však zemře dřív, než loďka dorazí ke Camelotu, kde by konečně nalezla život a lásku. Lancelot může pouze obdivovat krásu té neznámé ženy, když obyvatelé hradu najdou její tělo. Tragická láska, kterou Tennyson popsal ve své básni, oslovila Prerafaelity a jejich následovníky jako jedno z témat, které měli nejraději. V období druhé poloviny devatenáctého století a počátku dvacátého století vzniklo přes padesát různých zobrazení jejího příběhu.




Již mám dost stínů, řekla Paní ze Shalott
olej na plátně • 30 x 45 palců