Saudade

V dnešní době, když chceme někomu poslat zprávu, je to velmi jednoduché: stačí poslat e-mail. V 19. století, kdy žil malíř José Ferraz de Almeida Júnior (1850-1889), však byly dopisy prakticky jediným prostředkem. Pokud byl dotyčný odesílatel někým velmi drahým, přestal mít dopis pouhý informační nebo komunikační aspekt a začal mít emocionální rozměr, jako je tomu v případě dámy v tomto mistrovském díle: Saudade, které vzniklo v posledním roce umělcova života. Almeida Júnior byl zavražděn manželem ženy, s níž měl několik let poměr.

Kompozice zobrazuje mladou ženu v tmavých šatech, která se opírá o okno a v ruce drží dopis. Na levé straně obrazu vidíme slaměný klobouk, běžný na venkově, který svědčí o tom, že zde existuje nebo by mohl existovat muž - majitel klobouku, možná její manžel. Je vidět, že jde o hluboce nešťastnou ženu: z očí jí k nosu stéká urputná slza a ona pevně svírá šátek a kroutí prsty. Atmosféru obrazu tvoří samota a smutek, od struktury domu (zjevně potřebuje opravit) až po rozrušenost ženy, jejíž úzké oči značí stesk a smutek, který v ní vyvolává čtení dopisu.

Nepřítomnost majitele klobouku na scéně může spolu s názvem obrazu naznačovat, že jde o mladou ženu se zlomeným srdcem. Slovo saudade, pocházející z latiny, neznamená jen osamělost nebo nedostatek někoho, ale onen nedostatek, který nějak rádi pociťujeme, když k něčemu nebo někomu chováme náklonnost a ztratíme ji, a přesto se ke vzpomínce uložené kdesi v srdci stále vracíme.

- Rute Ferreira